Nedostanete další rady, ale vysvětlení.
Předsevzetí vydrží pár týdnů. Pochopení vám zůstane.
Věnování na vaše jméno, poštovné na mě. Když vám kniha nesedne, do 30 dnů vrátím peníze. Bez vysvětlování.
novinka autora bestselleru Volba
Vítejte v terapii budoucnosti
Vstupte do speciálního vlaku, který je krajinou lidské mysli. Každý vagón je krokem hlouběji do nitra hlavního hrdiny – od laboratoře, kde jeho emoce malují stěny, přes vesmírnou loď, až po muzeum, kde se stává režisérem vlastních vzpomínek.
Duše propojuje moderní psychologii, neurovědu a umělou inteligenci s popkulturními odkazy, aby odemkla největší záhadu ze všech: nás samotné.
Hugo se probouzí bez vzpomínek ve vlaku se zdrcujícím pocitem, že udělal něco strašného. Brzy zjišťuje, že souprava reaguje na každou jeho myšlenku a vydává se do labyrintu své vlastní mysli.
V každém vagónu potkává jiného průvodce, který se ho snaží připravit na souboj s jeho největším nepřítelem. Démonem, který nosí jeho vlastní tvář a zná každou jeho slabinu.
Tři scény o Hugovi.
Poznáte se v nich?
1. Proč se z vyčerpání stane normál
„Když nám není dobře, sáhneme po rychlém řešení – trávíme hodiny na telefonu, kupujeme zbytečnosti nebo sáhneme po návykových látkách. Ale ta bolest nezmizí, protože se nic podstatného nezměnilo. My jsme se nezměnili. Říká se tomu kompenzační mechanismus – dostojíme tak vysokým nárokům, dočasně ulevíme napětí a jdeme dál, dokud se jednoho dne nezhroutíme. Jsme jako žába v hrnci, která se pomalu vaří, ale nevšimne si toho. Zažila jsem to na vlastní kůži – roky jsem sama sebe přesvědčovala, že zvládám všechno dokonale, až jsem vyhořela.“
— Jasmína, kapitola 4
2. Proč ten hlas ve vaší hlavě vůbec vznikl
„Jsme tvým cenzorem. Identitou, kterou sis stvořil, aby ses dokázal orientovat ve složitém světě. Předkládáme ti jen informace v souladu s pravidly, která sis za ta léta nastavil.“
„Kdysi dávno jsi stál nad propastí a požádal mě vo pomoc. Slíbil jsem ti, že všechno to zlý před tebou skryju.“
— Cenzor, kapitola 2
3. Proč jste unavení, i když se nic neděje
„Vaše úzkostné myšlenky fungují jako přehnaně citlivý poplašný systém. Ten neustále skenuje okolí a hledá hrozby, které většinou neexistují. Spouští falešné poplachy, což vede k přetěžování štítů a obrovskému plýtvání energií. V praxi to znamená, že se bojíte věcí, které se nikdy nestanou. Tento systém vás má chránit, ale místo toho vás oslabuje.“
„Konečně jsem si přiznal, že žiju v neustálém napětí – ve škole, doma, prostě všude. Co když mě někdo odmítne, co když mě někdo zraní, co když zase selžu… Proto jsem stále tak unavený.“
— Frederik, kapitola 7
„Cihly dopadaly stále rychleji. Jejich dusivé rány se slévaly v monotónní rytmus tvořící stěny mého vězení. Některé byly od spolužáků, jiné jsem přidával sám – svým mlčením, strachem nebo hněvem.“
— kapitola 6
Kdo ve skutečnosti jsem?
Kniha vám nedá definici. Dá jména věcem, které se ve vás odehrávají, ale dosud jste pro ně neměli slova.
Můžu se doopravdy změnit?
Ne přes noc a ne bez práce. Ale kniha ukazuje, kudy na to – a proč se to zatím pokaždé vrátilo do starých kolejí.
Zasloužím si šťastný konec?
Hugo si tuhle otázku klade taky. Šťastný konec si musí odpracovat – a přesně proto mu jde věřit.
Chyba nebyla ve vás. Byla v metodě – a tu jde vyměnit.
Většina návodů stojí na tom, že se přemůžete. Chvíli to jde, pak vám dojde síla a jste zpátky na začátku – jen unavenější než předtím.
Duše na to jde jinak. Nejdřív ukáže, co se ve vás děje a proč vás to stojí tolik energie. S tím, čemu rozumíte, se totiž nemusíte prát.
„Tvé předchozí pokusy o změnu selhaly kvůli chybné metodě a každý neúspěch jen posílil negativní smyčku.“
— Sibyla, kapitola 3
Vlak, který jede do vaší mysli
Kniha není teorie. Posadí vás do režisérského křesla.
V muzeu vlastní paměti si Hugo pustí jednu vzpomínku, kterou nosí celý život. Pak ji přehraje z druhého úhlu. Fakta se nezmění ani o čárku. Změní se, co znamenají.
Tohle je rozdíl mezi „mysli pozitivně“ a nástrojem, který si dokážete představit – a proto ho jde použít.
▶ Proč jsem tuhle knihu napsal — Jakub Trpiš (4 min)
- Každý vagón je jedna vrstva, jeden průvodce, jedno téma k probrání.
- Laboratoř emocí – osm základních barev a desítky odstínů mezi nimi.
- Démon, který bez přestání našeptává.
- Lidští terapeuti a umělá inteligence ve stejném týmu.
- Pokud jste vyrostli na Matrixu a Počátku, tahle kniha mluví vaším jazykem.
Prvních sto slov.
Probudila mě silná migréna. Jako by mi někdo přímo do mozku zatloukal hřebíky. Snažil jsem se otevřít oči, ale víčka mě neposlouchala.
Zpanikařil jsem, a bolest ještě zintenzivnila.
Postupně jsem si uvědomoval okolní zvuky – monotónní rachot, vzdálené hlasy a zvláštní vibrace.
Kde to jsem?!
Když mě konečně začala poslouchat víčka, do očí se mi zabodlo ostré světlo. S úpěním jsem je okamžitě zavřel.
Srdce mi zběsile bušilo. Moje spánky a krkavice pulsovaly, jako by měly za chvíli prasknout.
Něco je špatně…
Na čele mi vyrazil studený pot.
Po chvíli jsem si zvykl na jasné světlo. Jenže všechno bylo tak rozmazané. Zaostřit jsem dokázal až po několika nekonečných vteřinách.
Okno. Ubíhající krajina. Stromy zahalené mlhou.
Jsem ve vlaku.
Trochu jsem se uklidnil, ale ne nadlouho.
Jak jsem se sem dostal? Proč si nic nepamatuju? Jak se vůbec jmenuju?!
Poslední otázka mě zasáhla s takovou silou, až se mi zatočila hlava a málem jsem se pozvracel. Moje vlastní jméno – tu nejzákladnější informaci – nahradila děsivá prázdnota.
Co se to se mnou děje?!
Celý jsem se roztřásl.
Snažil jsem se popadnout dech, ale jako bych se topil. Sevřel jsem opěrátko a zaryl do něj nehty, jinak bych se poroučel k zemi.
Opřel jsem si hlavu o chladné sklo. Hlavou mi prolétly útržky vzpomínek, ale nedokázal jsem je poskládat dohromady. Studená dlažba. Zápach krve. Úzkost.
Podíval jsem se na ruce – dlouhé prsty, drobné jizvy, které jsem si nedokázal vysvětlit. Připadaly mi cizí, jako by ani nebyly moje.
Kolik mi vlastně je? Patnáct? Dvacet?
Rozhlédl jsem se po vagónu a zoufale hledal něco povědomého. Cestující kolem však zůstávali lhostejní – nikdo si mě nevšímal, ač jsem hlasitě oddechoval a nervózně se na sedadle vrtěl.
Koho z nich se mám zeptat, v jakém vlaku vlastně jedeme? Beztak mě pošle do háje s tím, že nemá náladu na vtípky…
Najednou jsem si uvědomil, že je s těmi lidmi něco špatně. Vypadali příliš strnule. Někteří bezduše hleděli z okna, jiní před sebe. Nikdo si nepovídal.
Jsem blázen já, nebo oni?!
„Promiňte, pane…“ Naklonil jsem se přes uličku, abych oslovil vysokého muže. Ani se nepohnul. Natáhl jsem k němu ruku a lehce mu stiskl rameno. Nic. Teprve pak mi došlo, že pod prsty necítím teplo lidské kůže. Jeho pohled byl prázdný a víčka mrkala v nepřirozeně pravidelných intervalech.
Vymrštil jsem se ze sedadla a vydal se uličkou ke dveřím. Hlava mi třeštila. Chtěl jsem být co nejdřív pryč z tohohle vozu. Přesvědčoval jsem sám sebe, že v dalším budou sedět živí lidé, a ne pouhé figuríny. Než jsem se dostal ke dveřím, zastoupil mi cestu starší muž.
Naše pohledy se setkaly. Zprvu jsem si s úlevou uvědomil, že mě vnímá, ale když ke mně vztáhl velké, žilnaté ruce, zpanikařil jsem.
Co když mi chce ublížit?
Nebylo kam utéct. Instinktivně jsem se přikrčil.
„To je v pořádku, mladý muži, nemáš se čeho bát,“ pronesl tiše. Jeho hlas vzbuzoval důvěru. Ukázal na volné sedadlo. „Posadíme se na chvíli?“
Váhal jsem. Jeho úsměv, který zvýrazňoval už tak hluboké vrásky, působil sice vlídně, ale v očích měl něco znepokojivého. Nebo se mi to jen zdá?
„Mohu si přisednout?“ zeptal se, když viděl mou nejistotu.
„Ano,“ souhlasil jsem nakonec. Stejně nemám na výběr.
Stařík se posadil naproti mně a jeho přítomnost vyplnila celý prostor.
Chcete do knihy nejdřív nakouknout?
Získejte první čtyři kapitoly ke čtení i poslechu zdarma. Odkaz do vaší čtenářské knihovny vám pošlu e-mailem.
Audiokniha
Duše stojí z velké části na dialogu – čtrnáct kapitol a v každé jiný hlas. Ve sluchátkách je to čtrnáct různých lidí ve vaší hlavě.
Namluvil Filip Jančík. Nečte postavy – hraje je. Každou z nich prožil jako herec, a je to slyšet.
Deset hodin a dvaadvacet minut poslechu. První kapitoly jsou akorát na cestu do práce, ty poslední si nechte na delší trasu.
Vaše knihovna pro audio i e-knihu – pamatuje si, kde jste skončili.
Pokračujete, kde jste přestali
V mobilu, v autě i na počítači. Přehrávač si pozici pamatuje a synchronizuje ji mezi zařízeními.
Žádné limity stahování
Stáhnete si ji celou i po jednotlivých kapitolách, takže funguje i bez signálu. Knihy máte v knihovně, kdykoli se vrátíte.
QR kód a návod pro vaši čtečku
Kindle, Kobo, iPhone, Android nebo počítač – vyberete zařízení a dostanete přesný postup i správný soubor.
Co o Duši píšou čtenáři
Vyberte si formát
- Poštovné je na mě
- Osobní věnování na vaše jméno
- 30denní garance
Když vám kniha nesedne, do 30 dnů vám vrátím peníze. Bez vysvětlování.
Tištěná kniha
599 Kč
Podepsaný pevný výtisk
Věnování na vaše jméno + poštovné na mě
272 stran · pevná vazba · 2025 · ISBN 978‑80‑908107‑1‑6
Audiokniha
499 Kč
Namluvil Filip Jančík · 10 h 22 min · k poslechu hned po zaplacení
Druhý formát je v košíku za třetinu ceny:
audiokniha za 165 Kč (místo 499) · e-kniha za 99 Kč (místo 299)
– když už v košíku máte jakoukoli knihu –
Balíček s bestsellerem Volba
Volba je moje předchozí kniha – koupilo si ji přes 97 000 čtenářů. Kdo čte obě, začíná většinou Volbou.
Než se rozhodnete
Duše je rozdělená na čtrnáct kapitol a většinu z nich vede jeden průvodce a jedno téma – první polovina se čte skoro jako samostatné zastávky. Kapitoly jedou hlavně v dialogu, takže se čtou rychle a vracíte se do nich bez rozjezdu. Druhá polovina drží jednu linku a nese vás sama.
Ne. Kniha si z motivační vaty dělá legraci dřív, než vás to stihne napadnout – hlavní hrdina je ironik a své průvodce shazuje přesně těmi větami, které byste řekli vy. A hlavně netvrdí, že to bude snadné: „Netvrdím, že to bude snadné. Jen že bolest postupně ustoupí vnitřnímu klidu, který pak budeš zažívat většinu života.“ (kapitola 4)
Kniha není o tom klukovi. Je o tom puberťákovi, kterého v sobě nosíte vy – a který vám pořád řídí reakce. Nejtrefnější pasáže pro čtenáře nad čtyřicet neříká hrdina, ale dospělí průvodci o sobě: vyhoření, kompenzační mechanismy, únava z neustálého napětí.
Sci-fi je tady kulisa, ne téma. Vlak není ozdoba – je to způsob, jak si rozdělit věci, které se jinak slijí do jedné velké tíhy: každý vagón jedna oddělená věc. Vesmírná loď v sedmé kapitole není o vesmírné lodi, je o tom, proč je člověk pořád unavený. Čtenářka, které je sci-fi „na míle vzdálené“, to popsala takhle: „O to větší to byl šok.“
Silný příběh a emoce – a hlavně know-how, jak se sebou pracovat. Při psaní jsem vycházel z knih předních odborníků na terapii a lidskou mysl, jako jsou Gabor Maté, Bessel van der Kolk nebo Daniel Kahneman.
Není, a nebudu předstírat opak. Kniha jde bez okolků k závislosti, šikaně, ztrátě rodiče i k myšlenkám na sebevraždu. Pokud jste teď v akutní krizi nebo jste v posledních měsících přišli o někoho blízkého, nechte ji na později; teď je správná odpověď linka, ne kniha. Linka první psychické pomoci: 116 123, zdarma a nonstop.
Ten hlas, co vám právě říká, že tohle taky nezabere – o něm je celá kniha.
„Plamen sice lze uhasit, ale jiskra v tobě zůstává – může být skrytá, ale nejde zničit.“
— Jasmína, kapitola 4
Nejste na to sami.
Tištěná 599 Kč · audio 499 Kč · e-kniha 299 Kč. Poštovné je na mě. Když vám kniha nesedne, máte 30 dnů na vrácení peněz.
O autorovi
Na tento mimořádný úspěch navazuje svým očekávaným románem Duše, kterým v českém prostředí definuje zcela nový žánr „tech-healing fiction“. V něm originálním způsobem propojuje napínavý příběh ze světa virtuální reality s hlubokými tématy duševního zdraví, osobní transformace a léčení traumatu.
Jeho cílem není jen vyprávět příběhy, ale také nabízet naději a podněcovat čtenáře k introspekci a hledání vlastní cesty k sebepřijetí a vnitřnímu klidu. Jakub Trpiš žije a tvoří v České republice.
Když potřebujete pomoc
Jakub Trpiš s.r.o., Vilová 102, Vratimov, 73932, Česká republika, IČ 08961875
